Inženýrka Makula sní o práci se zvířaty. A sbírá medaile na biatlonových tratích
Česká biatlonistka Markéta Davidová zahájila o minulém víkendu snově novou sezonu SP. Po prvním díle jí patří žlutý trikot pro vedoucí závodnici seriálu! Ještě před úvodními závody jsme měli možnost Markétu trochu vyzpovídat. Mrkněte na rozhovor, který vyšel na ženském lifestylovém portálu Žena-in.cz.
Nejlepší česká biatlonistka současnosti Markéta Davidová má doma zlato z vytrvalostního závodu na Mistrovství světa 2021 v Pokljuce a bronz ze světového šampionátu 2020 ve smíšené štafetě v Anterselvě. Letos na jaře si odnesla diplom z České zemědělské univerzity v Praze a titul Ing. Samozřejmě aktuálně věnuje všechny síly biatlonu, aby na olympiádě v Pekingu zase mohla poslouchat českou hymnu. Ale co bude poté?
Pocházíte z Janova nad Nisou, takže náklonnost k lyžím je asi nasnadě. Jaký je ale váš vztah ke zbraním? Jinými slovy, proč jste se rozhodla právě pro biatlon?
Určitě mám větší vztah k lyžování než ke zbraním. K biatlonu jsem se dostala přes kamarádky. Potřebovala jsem přidat k lyžování další sport, protože jsem měla málo tréninků. Kamarádky šly na biatlon, tak jsem se k nim přidala. Dlouhou dobu šlo skloubit závody v biatlonu i v běhu na lyžích. Pak vyhrál biatlon. Je to asi větší zábava než jen lyžovat, ale určitě jsem si ho nevybrala kvůli tomu, že se tam střílí. Spíš to byla náhoda. U biatlonu jsem zůstala asi i proto, že jsme měli celou dobu dobrou partu.
Největší životní úspěch jste si vyběhala a vystřílela na vytrvalostní trati. To je patnáct kilometrů se dvěma střelbami vleže a dvěma vestoje. Spousta času na přemýšlení, nebo jen soustředění na každý krok a každou ránu?
Čas přemýšlet jsem měla, ale já se naopak snažila zůstat v klidu, jenom jet a trefit všech těch 20 terčů. Nestresovat se tím, že už mám tři nuly a mohl by z toho být dobrý výsledek. To se mi povedlo. Byla jsem ve svém závodním světě, ve kterém je jedno, jestli se jede na 7,5 nebo 15 kilometrů. Není to tak, že by měl člověk v delším závodě víc času na přemýšlení.
Vypadáte spíše jako adeptka na titul královny krásy než jako děvče do nepohody. Jak snášíte zimu, vítr a sníh nebo dokonce déšť štípající do tváří?
Všichni asi závodí raději v pěkném počasí. Dělám sice zimní sport, ale paradoxně nemám moc ráda zimu. Raději léto a teplo. Asi nejhorší je to na podzim, kdy už teploty klesají a často i prší. To už by bylo lepší, kdyby sněžilo. Taky chvilku trvá, než se člověk adaptuje na to, že už je venku zima. Ale tak nějak jsem si na to zvykla. Nemůžeme si vybírat, jestli půjdeme trénovat, když je venku hnusně. Prostě se musíme lépe obléct a přežít to. Řídíme se heslem, že neexistuje špatné počasí, ale jen špatné oblečení.
Věřím tomu, že současné technologie dokážou zázraky i v oblékání sportovců pro extrémní podmínky. Ale opravdu to tak funguje? Nezebou vás ruce nebo nohy? Bez jaké součásti oblečení byste nemohla pomýšlet na dobrý výsledek?
Myslím, že to máme docela vychytané a víme, jak se obléct, aby nám nebyla zima. Samozřejmě když je minus 30 stupňů, jako bylo v Kanadě, tak na sobě musíte mít víc vrstev. To už pak ani podle mě neexistují rukavice, ve kterých by vám nemrzly prsty a zároveň by se v nich dalo střílet. Ale to jsou extrémní podmínky. Během normální zimy nám úplně stačí tričko a kombinéza. V závodě se zahřejeme. Pak jsou samozřejmě důležité kvalitní kompresní MERINO ponožky, které udrží nohy v teple i během dlouhého tréninku. Nám se osvědčily ty od německé značky CEP.
Jak vypadá váš „normální“ tréninkový den?
Vstanu, nasnídám se, jdu na trénink, naobědvám se, jdu na další trénink, navečeřím se a jdu spát. (smích) Většinu týdne trénujeme dvoufázově, volno míváme opravdu jenom výjimečně. Po příchodu norského trenéra Egila Gjellanda jsou tréninky delší, ale zase v nižších intenzitách. Dopoledne většinou míváme delší trénink. Třeba dvě a půl hodiny na kolečkových lyžích a k tomu střelba. Odpoledne následuje kratší trénink, obvykle tak na hodinu a půl. Nebo jdeme do posilovny.
Důležitá je samozřejmě i regenerace. Na soustředění s námi jezdí masérka, na závody často i fyzioterapeut. V tomhle ohledu je o nás opravdu dobře postaráno. Máme k dispozici také nejrůznější přístroje a vychytávky na odbourávání únavy. Já si třeba po závodě nebo těžkém tréninku oblékám kompresní kalhoty Recovery Pro od zmíněné značky CEP. Někdy absolvujeme i tři závody ve třech dnech, a to už se únava kupí. O to víc musíme na regeneraci dbát.
Aktuálně se připravujete na olympiádu v Pekingu. Na jakých tratích tam budete startovat?
Já zatím ani nevím, jestli na tu olympiádu pojedu. (smích) Nominaci dělají trenéři vždy na základě aktuální výkonnosti. A pak se také rozhodují, koho nasadí do jednotlivých závodů. Pokud bych měla jet všechno, tak je to šest závodů, čtyři individuální a dvě štafety. Olympiáda potrvá dva týdny, takže je to taková normální porce závodů, na kterou jsem zvyklá. I letos jsem jela na mistrovství světa šest závodů. Vynechala jsem jen závod smíšených dvojic, který ale v programu olympijských her není.
S jakým umístěním byste byla opravdu spokojená – jenom s medailí?
Chci na olympiádě zajet tak, abych byla sama se sebou spokojená. A pak se uvidí, na co to bude stačit. Taky totiž záleží na tom, jak dobře bude připravená konkurence. Ale samozřejmě bych chtěla vylepšit své umístění z minulé olympiády v Pchjongčchangu, kde jsem byla nejlépe patnáctá ve sprintu. Tehdy to byla moje první olympiáda a atmosféra byla super. Bavilo mě, že jsme mohli fandit i dalším sportovcům. Dostali jsme se třeba na hokej. To teď asi nepůjde. Nadcházející olympiáda bude kvůli covidu asi o dost jiná, ale i tak se na ni těším.
Nechala jste se slyšet, že bez ohledu na olympijský výsledek přemýšlíte o konci biatlonové kariéry. Je to trochu překvapivé, protože vám to prostě jde, umíte bojovat a vítězit. A je vám teprve čtyřiadvacet… Co je tím hlavním důvodem?
Přijde mi, že už jsem u biatlonu tak sto let. To je ten důvod. Dělat sport na vrcholové úrovni je unavující. Zároveň ale neříkám, že skončím po olympiádě. Nad tím teď nepřemýšlím a soustředím se na další sezónu.
Na Fakultě agrobiologie, potravinových a přírodních zdrojů České zemědělské univerzity v Praze jste mimo jiné vystudovala trochu zvláštní obor Zoorehabilitace a asistenční aktivity se zvířaty. A přijali vás na brněnskou veterinu, kde chcete pokračovat. K jakým zvířatům máte největší vztah a čemu konkrétně byste se v budoucnu chtěla věnovat?
Nejblíž mám ke koním, ke kterým chodím už dlouho. Snažím se i během sezóny, i když je to těžké. Většinou jsme tři týdny pryč a pak týden doma. Mám také moc ráda psy a zvířata celkově. Chtěla bych v budoucnu pracovat právě u koní, ale uvidíme, kam mě život zavede. Každopádně bych se ráda pohybovala u zvířat.
Máte sama doma nějaká zvířata?
Vždycky jsme měli doma psa. Když jsem ještě bydlela u rodičů, tak jsme měli border teriéra, holku Rozinku. Tu jsme ale bohužel na jaře museli nechat uspat. Teď má moje sestra anglického setra Northyho, kterého si občas půjčuju. Je mu rok a půl, takže je to zatím takové tele. Jak jsem často na soustředěních nebo na závodech, tak je vždycky rád, když mě vidí. Já jsem taková ta hodná teta, která má kapsu plnou pamlsků. Doma má vojnu a já ho rozmazluju. (smích)
Můžete nám na závěr prozradit i své osobní plány?
Momentálně se těším, až dostuduju i svůj druhý magisterský obor Výživa zvířat a dietetika. Potřebuju ještě dopsat diplomku. A pak se asi celkově těším na život po biatlonu. Že budu mít normální práci, volné víkendy. Ráda bych si taky pořídila vlastního koně. Od sportu si asi dám pauzu. Budu jezdit na koni a případně se věnovat sportům, na které jsem neměla během kariéry čas.
Děkuji za rozhovor. A přeji hodně úspěchů nejen v biatlonu!
Blanka Rokosová
Zdroj: www.zena-in.cz
